Hranice po rozvodu

Josef si vážil bývalé ženy. A proto jí dovoloval, aby ho dál ničila!

Autor: Charlie Greenberg

Příběh vychází ze skutečné práce s klientem. Jméno a některé okolnosti jsem změnil, aby nebylo možné poznat konkrétního člověka.

Josef nechtěl po rozvodu vést válku.

Jeho bývalá žena byla matkou jeho dětí. Dlouhé roky ji miloval. Chtěl s ní proto jednat slušně a s úctou, i když jejich vztah skončil.

Přestal se hádat.

Vycházel jí vstříc. Ustupoval. Snažil se reagovat klidně, i když komunikace nebyla příjemná.

„Musím ji pořád brát s respektem,“ řekl mi. „Je to matka mých dětí a žena, kterou jsem miloval.“

S tím jsem souhlasil.

Jenže Josef udělal z respektu povinnost vydržet všechno.

Bývalá žena měnila domluvené termíny. Nedržela dohody. Pokračovala ve výčitkách a přesně věděla, kam udeřit, aby ho zranila.

Jednou mu postupně rozházela termíny dovolené tak dlouho, dokud nepřijal právě variantu, kterou chtěla ona. Josef ustoupil. Čekal, že tím spor skončí. Neskončil.

Josef si pokaždé připomněl, že se nechce chovat zle.

A zůstal v rozhovoru.

Vysvětloval.

Obhajoval se.

Snažil se dosáhnout dohody i ve chvíli, kdy druhá strana žádnou dohodu nechtěla.

Po několika měsících mi řekl:

„Tento přístup nepomohl. Takže plán B. Pořád je to matka mých dětí. Pořád si zaslouží úctu. Ale v určité chvíli komunikaci zastavím.“

To byl důležitý rozdíl.

Josef nemusel bývalou ženu nenávidět, aby si nastavil hranici.

Nemusel z ní udělat špatného člověka.

Nemusel jí vracet každou ránu.

Stačilo oddělit úctu k ní od přístupu k jejímu chování.

V knize MUŽ 21 píšu:

„Jednat v souladu sám se sebou přináší spokojenost, klid a naplnění.“

U Josefa to neznamenalo udělat ze sebe nejhodnějšího člověka v každé hádce. Znamenalo to zachovat úctu k matce svých dětí a současně ukončit komunikaci, která ho ničila.

Řekl jsem mu:

„Můžeš si jí vážit a současně jí nedovolit, aby s tebou mluvila způsobem, který tě ničí.“

Potom jsme nastavili konkrétní bod, za kterým už nebude pokračovat.

Pokud řeší děti, termín nebo jinou praktickou věc, odpoví.

Pokud se komunikace změní ve výčitky, urážky a vytahování minulosti, oznámí, že konverzaci končí.

A potom skutečně přestane odpovídat.

Ne dalších pět vysvětlení.

Ne poslední zpráva, ve které konečně dokáže, že má pravdu.

Konec.

Pro Josefa to nebyl jenom způsob, jak zvládnout jednu hádku s bývalou ženou.

Byl to trénink jeho vlastní hodnoty.

„Ona přesně ví, kam píchnout,“ řekl.

„A tvoje hodnota se nesmí měnit podle toho, kam se druhý člověk trefí,“ odpověděl jsem.

Bývalá žena se tím nezměnila. Nepřestala zkoušet staré způsoby komunikace. Některé domluvy byly pořád složité.

Josef ale už nemusel dokončit každou hádku.

Mohl chránit vztah dětí k jejich matce.

Mohl si vážit toho, co spolu kdysi prožili.

A současně říct:

„Takhle se mnou mluvit nebudeš.“

Úcta k bývalé ženě mohla zůstat.

Jen si ji přestal plést s povinností nechat se dál zraňovat.